Mezisváteční úvaha

Někdy stačí málo k tomu, abychom udělali první změnu, která pro nás bude velkým a významným krokem. A někdy se musíme odmlčet, abychom pak konečně měli co říct. Motivace sama o sobě je krásná, ale musíme vědět, co nás motivuje, co je jejím zdrojem. Sedněte si s částí mého příběhu a přemýšlejte o tom svém!

Již delší čas jsem se neozvala. Odmlčela jsem se, protože jsem to potřebovala. Musela jsem si rovnat několik věcí v hlavě a zároveň si dát distanc od všeho, co se na internetu a blozích děje. Ale dnes cítím, že je čas napsat pár řádků o tom, co mi běhá hlavou. Možná právě formou Zpovědnice.

Přijde mi, zvláště po svátcích to bude aktuální a pak zase před začátkem letní sezóny, že lidé chtějí hubnout, chtějí změny a nejsou spokojeni sami se sebou. A říkají přesně věty typu - od zítřka držím dietu; sladké nejím, protože hubnu; tohle nemůžu, chci v plavkách dobře vypadat.

Co se to s námi stalo? Myslíme si, že vysněné postavy a krásných těl docílíme opravdu krátkodobou dietou, díky které sice zhubneme pár kil, ale jakmile je zhubneme, už se nemůžeme dočkat, až si zase dáme ten svůj pečený bůček a další "lahůdky", které přece v době hubnutí nemůžeme? Co to je za úvahu? Je přece logické, že když budu jíst méně, anebo dokonce nebudu jíst vůbec, tak zhubnu. Ale stojí to za to? Má vůbec smysl tělo a sebe takto stresovat? Zvlášť, když sice říkáme, jak se snažíme jíst zdravě a držíme dietu, abychom se vešli do těch kalhot, které teď neoblékneme, ale jakmile toho dosáhneme, vracíme se do starých kolejí a zase do sebe cpeme, co potkáme a nepřemýšlíme nad tím.

Pokud to opravdu myslíme vážně, stojím si za názorem, že motivací nemá být touha po tom, abychom v plavkách vypadali dobře, vešli se do těch super kalhot, které mi byly před dvěma lety, mnohem podstatnější motivací je cítit se dobře, udělat něco pro své tělo a tedy i pro sebe! Ačkoli prvotní motivací může být právě to, že se chceme vejít do plavek, je to fajn start a začáteční motivace, která se může změnit v to, že chci dělat něco pro sebe a pro své tělo, což považuji za velmi důležitý krok, pokud na sobě chceme něco změnit trvale.

Když tak stopuji svůj začátek, stojí na něm přesně tyhle velké kroky, které jsem nemohla zvládnout a také jsem je nezvládala. Plno výčitek svědomí, náletů na lednici při "vlčím hladu" a další kolotoče výčitek a říkání si - teď je to jedno, stejně jsem už selhala, tak už se zase nacpu. A bylo mi bídně v tom kolotoči a říkala jsem si, kde dělám chybu, co dělám špatně?! Vždyť se tak snažím... Mají to tak snad všichni? Vždyť mluví o tom, že žádné vlčí hlady nemají, žádné výčitky svědomí, ani tak velké výkyvy ve váze. Žádné kolotoče a dokonce říkají, že si mohou dát, co chtějí a jejich váha to ustojí.

A to byla ta chyba v motivaci. Cítíte to? Chtěla jsem hubnout pro někoho, vypadat dobře pro někoho. Bylo mi jedno, co na to já a moje tělo, neřešila jsem to. Hlavně, když mi někdo řekl, že vypadám dobře, jak jsem zhubla. A já v koutu duše trpěla, protože jsem se hrozně bála, že přiberu a oni mi zase budou říkat, že jsem přibrala, ale také jsem věděla, že tohle dlouho nemohu vydržet, ty hladovky (dle mě diety) a vlčí hlady v kolotoči mě ubíjely! Ten strach mě drtil. A to bylo mou motivací.

Dokud nenastal zlom. Seděla jsem v pokoji, koukala do prázdna a nechala myšlenky, aby si běhaly. A najednou přišla ona, ta myšlenka, která mě posunula dál. Jako kdybych ve vteřině shrnula všechny své kroky, které jsem dosud udělala pro změnu, která nepřichází a najednou to vystoupilo před soud mé duše a tělo se ozvalo. Přišla jsem si na to! Problém byl v motivaci a v těch velkých krocích, které nemůžu zvládnout! Byly to doslova skoky, kterými jsem se chtěla dostat kupředu a ignorovala jsem potřebu malých krůčků.

Je to jako když se učíte jezdit na kole. Nestává se, že byste sedli na kolo a hned vyhráli Tour de France, nebo Giro. Jsou za tím roky dřiny a trénování. Ale museli jste někde začít. To někde je v bodu, kdy dostanete své první kolo a rodič vás na něm drží a ještě u zadního kola máte podpěrná kolečka. Vzpomínáte si na ně? Pak už nepotřebujete oporu rodiče, protože to zvládáte jen s těmi kolečky a pak dokonce odmontujete kolečka, možná vás chvíli ještě podpírá rodič, než nastane den, kdy už podporu nepotřebujete a frčíte sami! A zdokonalujete se, neustále. Nejdříve jste zase trochu nemotorní a nejistí na tom kole, ale pak už to jede jedna báseň!

A přesně takhle to funguje s tím jídlem a změnou. Dokud jsem byla zvyklá nejíst a pak se jednou týdně naprat, nikam to nevedlo a já myslela, jak jím dobře a zdravě. Ale pak, po té myšlence, kdy jsem se opravdu trápila a přemýšlela, co dělám špatně, "to přišlo". Přirovnání ke kolu mi naprosto sedí, ale můžete si to přirovnat k čemukoli, třeba k začátkům kariéry fotografa, anebo cvičitele tygrů. Malými krůčky dojdeme nejdál. A tak jsem tedy začala postupně.

Nejdůležitější změna, kterou jsem provedla, bylo nastolení pravidelnosti. I když jsem svačila sušenky a občas si dala ke svačině ovoce, byla jsem na sebe pyšná. Pak jsem sledovala, jak postupem času na ty sušenky nemám chuť a raději jsem je měnila za ovoce. A takhle je to se vším, pomalu obměňuji jídelníček a pečlivě si vybírám, co mi bude chutnat a sleduji, jak se po tom mé tělo cítí. Je důležité sledovat zpětnou vazbu od těla. A hlavně zkoumám, jak mi to chutná, protože jíst něco, co mi nechutná a tvářit se, že jím zdravě, je skoro to samé jako udělat obří krok, který stejně nezvládnu.

Heslo mého nynějšího stylu stravování? Myslím, že jste ho již pochopili! Malými krůčky kupředu! Po čase zjistíte, kolik změn ve vašem jídelníčku nastalo, jak se na to tváří váha, tukoměr či centimetry kolem pasu, ale nejdůležitější je, co k tomu říká vaše tělo!

Změnila jsem toho vcelku dost, ale stále jsem na začátku cesty. Obměňuji postupně, něco nechávám, jindy to, co jsem již změnila, měním znovu, protože mi to přestane vyhovovat. A takhle se "projídám" tou svojí cestou za spokojeností. A neznamená to, že někdy nemám výčitky, několikrát do roka se naskytne chvíle, kdy se sebou nejste spokojeni a říkáte si, že to všechno bylo k ničemu. Co je důležité? Vydržet tyto chvíle, prostě je překonat, vypřemýšlet, naložte s nimi, jak uznáte za vhodné, ale pamatujte, že druhý den je tu zase pro vás a pro vaši motivaci. Ani malé krůčky neznamenají být stále dokonalá a mít na každý den sestavený ten nejlepší jídelníček. Je důležité vědět, že během týdne či měsíce převažují věci, co mi dělají dobře a s tím dělají dobře i mému tělu.

Přirovnání číslo 2? Je lepší si dát 1x týdně něco nezdravého, protože to tělo nezaznamená, než dát si 1x týdně něco zdravého bez snahy něco změnit, protože to tělo také nezaznamená.

Hodně sil! A možná někdy zjistím, že mi tahle cesta nevyhovuje a vydám se jinou, kdo ví. Podstatné je, že můj život se odvíjí směrem, jakým si ho řídím a to nemluvím jen o tom jídle. Příště třeba o sportu!

Zdar a sílu najdeš v dobrém jídlu! Ahoj :).