Krize?!

Je to tak, drazí, dostavila se krize. Tuším, že bude delšího rázu, jen jsem ji přehlížela, jak jsem psala v jednom z minulých článků. Narážím na důležitost poslouchání svého těla a načasování, kdy půjdeme sportovat a kdy ne. Tělo si prostě řekne. A zase mi dalo jednu velkou ťafku přes čumák.


Jak jsem tu z vesela psala o výletu na kole. Byl skvělý, báječný a úžasný, i přes tu žízeň, která mě cestou provázela. Ale ještě jsem se nezmínila, co následovalo. Druhý den jsem se zvedla z postele a zdálo se, že vše je OK, žádné svaly nebolely. Tento tuch skončil ihned po slezení z váhy, neb jsem zjistila, že pohyb do mírného předklonu je nemožný. Bolela mě záda. Ano, čtete dobře, já jsem cítila bolest a na můj vkus dost nepříjemnou.

Prostě mě chytla záda, jak by se chtělo říct. Měla jsem dost času na to, abych nad tím přemýšlela, celý den, kdy jsem nemohla sedět, ležet. Mohla jsem jen stát a pomalu se plazit, k tomu ještě pajdat, protože bolest si tak trochu putovala do levé nohy. Snížila jsem se k tomu, že jsem si vzala lék na bolest, který prý zaručeně zabere. Super, už se těším. A tak čekám čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu a ono nic, po půl dni stále nic. Aha, takže dobrý den!

Tak se tak hezky zamýšlím dál a vpadla mi do hlavy myšlenka odpočinku, ale pořádného. Doposud jsem jela hodně, myslím ještě dřív, než jsem založila blog. Před jeho založením jsem měla malou pauzu, ale do té doby jsem si frčela a neposlouchala vůbec tělo žádající si o oddych. A to mi to pěkně vrací, zvlášť ve chvílích, kdy mohu sportovat a dělat, co mě baví, tak mě překvapí něco, co mi sportovat jednoduše nedovolí, buď mám po 10-ti letech chřipku, nebo mě chytnou záda, nebo si někde něco zlomím a mám sádru.

Doteď to tak bylo, bývalo - chce se mi říci. A proto mám za sebou 6 operací a minimálně další dvě mě čekají. Jo, takhle se starám o své zdraví. A začínám z toho být smutná, protože v čase, kdy jsem konečně objevila sporty, které mě neničí, baví a jsem z nich nadšená, tělo si žádá odpočinek a zdá se, že tím nemyslí týdenní oddych a pak hurá na kolo, do bazénu a na ovál běhat kolečka.

Už jsem vzdala výzvu s dřepy, v noci mě budilo koleno, které protestovalo bolestí. Také se dostavilo další překvapení - začínám cítit nějakou bolest. Doteď jsem si všemožně v těle potrhala vazy a vůbec nevím, kdy se mi to stalo, zlomeniny jsem řešila jen proto, že mi končetiny otekly a vybarvily se, ale bolest? Co to je?! Necítím čerstvé úrazy, cítím je až po nějakém čase, kdy se tělo začne ozývat a žádat si oddych. Ale to bych nebyla já, kdybych ho úspěšně neignorovala, dokud mi nehodí úplný knock-out.

Chci tím říct, že oficiálně vyhlašuji režim bez honby za dokonalou postavou, protože si nejdřív musím vyřešit zdraví! Nejhorší je, že nevím, jak dlouho to bude trvat, ale to nevadí, musím to dotáhnout do zdárného konce, abych konečně mohla vyrazit na kolo, aniž bych se bála toho, co přijde druhý den a zda mě odpráskne zase něco...!

Neznamená to, že nebudu sportovat, znamená to však, že to bude spíše nárazové, když opravdu ucítím, že se i mé tělo, nejen mysl, cítí na to, abychom spolu vyrazili do terénu a užili si super den se sportem. Končím s tím, abych tělo nutila do něčeho, na co nemá jen proto, že to moje mysl a touha po skvělé postavě vyžaduje. A jestli mi povolí sportovat jednou týdně, budu maximálně spokojená. Jen doufám, že rest režim nebude trvat až moc dlouho, ale kdo ví, o co si ještě tělo řekne, teď vidím a cítím, že už opravdu neví, jak mi naznačit, že toho má dost, protože to pořád ignoruji. Dost možná budu potřebovat někoho, kdo mě bude brzdit, protože se znám, dnes vyhlašuji super klidový režim a zítra si udělám skvělý plán, jak budu 5x týdně něco dělat a dám si dva dny na oddych a budu prohlašovat, jak mi odpočinek dva dny skvěle prospěl. Pak se mi zase někde něco zlomí, utrhne či se zvýší teplota a přijdu s klidovým režimem, který mi vydrží zase do doby, než ustoupí to nejhorší.

A zaměřím se na jídelníček, doufám, že se mi podaří doladit ty úniky, nepíši zbavit se jich, prostě ke stravování patří i to, že si občas dám nějakou "čuňačinku", ale dokud bude to, co já považuji za dobré (o tom bychom mohli také diskutovat, neb každý v tom vidí něco jiného) a prospívající mému tělu, převažovat nad tím, co je nezdravé a co si nechci dopřávat každý den, tak to budu považovat za úspěch. Otázkou zůstává hranice, která je tenká - hranice mezi tím, čeho je víc, zda toho dobrého, anebo špatného - ale to už je na mně, jak se s tímto poperu.

Držte mi, prosím, pěsti, budu to potřebovat!

Takže - hurá za zdravým a poté hurá za spokojeným a bezpečným sportováním :).

Uff, chudák zpovědnice, doufám, že to unese. Já si vyčistila hlavu a mohu se začít věnovat dalším věcem, které nepočkají a přitom jsou minimálně stejně zábavné jako veškerý sport na světě :).