dnešek je dnem, kdy jsem se dostavila do nemocnice a zítra mě čeká plastika LCA. Avizovaná chvíle právě nastala a já se na ni ani trochu netěším, hlavně ta dlouhá doba rekonvalescence ve mně vyvolává obavy - jak tak dlouho vydržím bez kola?! Dnes mi přijímající lékař sdělil, že nejdříve za tři měsíce budu moct sednout na kolo! To jsem tedy nečekala, myslela jsem, že mnohem dříve, do té doby prý bude fajn rotoped. A jak to bylo dál?
Den začal suprově, jak jinak, když jedete do nemocnice. Ráno mě vzbudil náš zpěvák na dvoře, když zpíval svou ranní hymnu po taťkovým odjezdu do práce. Good job, celá vesnice byla vzhůru.
S kamarádkou jsme nastoupily do autobusu a už se to vezlo, francouzské hole mi skákaly po autobuse, ty zděšené pohledy, co je to za rachot, když spadly, neměly chybu. Cestou do nemocnice jsme si s kamarádkou užily spoustu legrace a setkávaly jsme se s nechápavými pohledy kolemjdoucích. A co potom cesta vlakem a přestup z autobusu na vlak? No, strach, že přehlédneme vlakové nádraží, nás opustil hned, když jsme viděly, že prostě jen vystoupíme z autobusu a dveře jsou před námi. Koupily jsme lístek a nejvtipnější situace nastala, když jsme zjistily, že paní nám dala slevu IN 25, kterou ani jedna z nás neměla. Naštěstí si to revizor nezkontroloval a tak nám spadl kámen ze srdce po jeho odchodu.
Pak jsme už nastoupily, sestry se divily, že jdeme obě dvě a ještě k tomu se známe, nicméně nás daly na jiné pokoje, ale zítra se snad nastěhujeme k sobě - doufejme! A doufejme, že kamarádku nepustí v sobotu, jak avizoval lékař, neboť se v sobotu nemá jak dostat a moje propuštění je závislé na ní, aby mě mohla vzít domů, protože moji rodiče mají rozbité auto a autobusem se mi nechce ani trochu. Budou to zajímavé následující dny a Vy si je určitě nenechte ujít.
Tak jsme dostaly náramek, samovolně během odpoledne opustily areál nemocnice, nikdo nás nehledal, auto nás nepřejelo a bylo nám prostě krásně. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a tráva se skoro zelená. Jen na sále už připravují skalpely a to nemá nic společného s tou krásou venku. To bylo první krátkodobé opuštění, cca 30 minut mimo.
A teď k té rebelii, když jste přijati na oddělení a ještě Vám nic není a na operaci teprve čekáte, nudíte se mnohem více, než normálně. No, co si budeme povídat, výživové hodnoty večeře nebyly zrovna ideální a tak jsme se s kamarádkou rozhodly, že si zajdeme na večeři do města! A rozhodně jsme nepochybily, neboť nás doprovázel skvělý pocit mírné rebelie, neboť pokud jste někde hospitalizovaní, nesmíte opustit areál nemocnice. Nicméně si toho nikdo nevšiml, tak jsme se v klidu v restauraci najedly, popovídaly a pomalu se vrátily do stavu hospitalizovaných. A co bylo nejlepší? Nechápavé pohledy hostů restaurace, když do ní vkročí někdo s nemocničním náramkem na ruce! Doporučuji vyzkoušet :).
Co závěrem? Snad jen to, abyste na mě zítra mysleli!
Snídaně: Ovesná kaše s banánem, karobem, kokosem
Svačina: Lízátko Chupa Chups
Oběd: Křenová omáčka, houskový knedlík (1,5), dva plátky uzeného masa
Svačina 1: Banán
Svačina 2: Chléb konzumní s máslem (již nemocniční večeře)
Večeře: Uzený losos se zeleninovým salátem, zálivkou a bylinkami - naprosto mňam
Super domácí ovesná kaše, na kterou jsem se těšila od začátku týdne.
Lízátko, které jsem okusila po několika letech - a?! - bylo sladké a dobré!
Posuďte, tohle prostě vypadá náramně!
Žádné komentáře:
Okomentovat