Jsem v jednom kole a přijde mi, že nic nestíhám, i když se mi dostává největšího klidu za posledních několik týdnů. Co dělám?
Takže, poznámky k uplynulým dnům. Celou neděli jsem ještě strávila v nemocnici, poctivě jsem cvičila s motorickou dlahou (70° ohyb) a modlila se, aby to stačilo k pondělnímu propuštění, i když podmínkou bylo 90°, ale dle slov ošetřujícího personálu jsem usoudila, že cvičím dobře a mohlo by to dobře dopadnout. Ta neděle se spíše vlekla, s kamarádkou jsme si pustily film, pak se šly projít po areálu nemocnice (čtěte doskákaly k nejbližší lavičce u výstupu z chirurgických pavilonů). K procházce nás přinutila návštěva naší spolubydlící (82-letá paní), která byla hodně nahluchlá a hodně křičela, takže jsme nemohly ani odpočívat a ani se bavit, protože snad celé oddělení bylo ponořeno do hovoru jí a její rodiny. V noci to završila, když přesně v 3:38 otevřela čokoládu a pak ji hodinu porcovala a mlaskala tak, že vzbudila i mě, i kamarádku. A ráno si klasicky stěžovala na bolest žaludku - no jo, ani se nedivím, po tom, co zbaštila tolik čokolády.
A když jsme u té čokolády, tak mi to připomíná jednu super výzvu, kterou najdete zde 30 Day No Chocolate Challenge a týká se 30-ti dní bez čokolády. Tak co, jdete do toho také? Myslím, že s mou spotřebou čokolády to nebude problém, ale jak jste na tom Vy? A pokud nemáte výzev dosti, přidejte se i k další, alkoholové - 30 Day No Alcohol Challenge
Pondělí začalo dobře. Pan primář se na nás přišel podívat a s úsměvem na tváři nám oznámil, že můžeme domů. Sláva! Ale co! Ta největší nervozita největší vlečení času nastává právě v této chvíli. Vylezly jsme na chodbu, kolem chodil primář, tak jsme s ním popovídali, prohodili pár vtípků - ten chlap je prostě borec! A dál jsme čekaly - na snídani, na propouštěcí zprávu, na odvoz. Pak přišel i fyzioterapeut, asi se trochu divil, že jdu tak brzo domů a litoval, že jsem se mu nedostala pod ruce, prý když jsem tak dobře cvičila, s ním by to bylo ještě více stupňů - no, dobře. Ale pozitivní na tom, že mi vyměnil vozový park a Uršulka s Rézinkou jsou zbrusu nové a nekloužou a ani nejsou ještě tolik vyčochtané, takže necvakají. A pak přijel odvoz a jelo se domů! Odpoledne jsem vyrazila na návštěvu za babičkou, která je v nemocnici, jak jsme se dozvěděla. No, naštěstí už prý vypadá dobře, oproti tomu, jak vypadala, tak jsem docela klidná :). Ale jak jsem byla znavena z toho celodenního cestování, to si neumíte představit. Přijela jsem domů a nebyla jsem schopna už ničeho, jen ležení a tak jsem se brzo sbalila a uložila do pelíšku.
Náramek na památku zdobí mou ruku, již brzo ho sundán a uložím mezi ostatní - mám "krásnou" sbírku :).
Úterý bylo o něco produktivnější, jelikož jsem měla koleno plné výpotku, musela jsem jet nakrmit Drákulu. To proběhlo v pohodě, jen sestra mi stále přikazovala, ať si lehnu úplně a koukám do stropu, až jsem ji musela uzemnit větou, že si nelehnu, protože se na to ráda koukám. No, než si připevnila bradu zpátky pod nos, bylo koleno vypunktováno - celé tři stříkačky. A pak mě čekala cesta domů a řádné ponoření se do psaní bakalářské práce.
Psaním bakalářské práce pokračuje i dnešní den, kdy jsem měla několik hodin úplně flow a náramně si to užívala. Teď mám pauzu a tak Vás seznamuji s programem, který jsem měla.
Po celé dny mě provázela slušná dávka únavy, takže jsem chodila kolem 9. večer spát, ale naopak ráno jsem se probouzela brzo, takže jsem měla plno času na psaní a hledání článků. Mezitím jsem si vždy dala nějaký odpočinek.
Jeden odpočinek jsem tam šoupla i včera, kdy se rodiče jeli znovu podívat za babičkou a tak jsem se přidala, ačkoli jsem to neplánovala, ale ten mozek už nechtěl zpracovávat další info k práci. No, hned se tam vyloupla jedna veselá příhoda s panem doktorem, který mě během minulého roku ošetřoval 4x během krátké doby. Nějak náhodně jsem se s ním vždy na chirurgické ambulanci potkala, až mu to nedalo a pronesl, že se mi sport v poslední době moc nevyplácí - mimochodem při poslední návštěvě málem spadl ze židle, když jsem se objevila ve dveřích zase JÁ. A včera tomu málem nebylo jinak, neboť když jsem vešla na chodbu nemocnice, otevřely se dveře do ambulance a chudák pan doktor se ohlédl ve chvíli, kdy jsem si to mašírovala přímo za nosem - no, sjel mě očima od hlavy k patě, u nohy se chvíli zastavil a pak s děsem v očích pozoroval, kam půjdu a už si asi i představoval scénář mé návštěvy jeho ambulance. Chudák pak snad celý zbytek směny čekal, kdy se objevím ve dveřích, anebo mé jméno v registračním poli. Nedočkal se - snad neměl špatné spaní!
Tolik asi k aktivitám tohoto týdne, je to trochu delší článek, ale věřím, že se s ním poperete - to víte, po tolika dnech mám sílu a energii něco psát, tak to tak musí i vypadat. A večer sem dohodím i jídelníčky za uplynulé dny. S přechodem z nemocnice domů to sice nebylo úplně OK, ale teď jsem se už polepšila a směle si dodržuju své plány :).
Představuji Vám Uršulku s Rézinkou, které mi teď minimálně 6 týdnů budou dělat společnost. Kamarádky moje :)).
Žádné komentáře:
Okomentovat